Pilíře demokracie v prachu totalitních povelů
Marek Řezanka
Své syny nedám vám
Radš´ píši vám, ať je to zcela jasné,
než pošlete mi s velkou pompou list:
Že syny mám dva živé, zdravé, krásné,
fakt nemusím si z vašich lejster číst.
Že miluji je, je to, co vám říkám,
víc než svůj život či co jiné mám.
Ti dva se zbraní nepotáhnou nikam:
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Já učil je, ať života si cení,
že každý živý tvor má právo žít.
Já učil je, co je to odpuštění,
a láska že je nejsvatější cit.
Teď záští mi je nezkazíte svojí:
Že povinnost, čest nebo zákon sám
tím jsou, za co chcípnout mají v boji:
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Že by je pro vás jejich matka měla,
pro vás přivedla na svět v bolesti?
Ne, nejsou stravou pro kovová děla.
Pro vás jsem u nich nebděl naštěstí.
Pro vás jsem o ně nestaral se s péčí,
když stonali – to zapište si tam.
Pro jatka jenom blázen děti léčí:
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Já nepošlu je na smrt jako voly,
by padli pro nic za nic v cizině.
Mašírovat jim pro vás nedovolím,
když vaše zadky sedí nečinně.
Já budu chránit oba svoje syny,
svou povinnost já víc než dobře znám.
Ať za vás neumírá nikdo jiný:
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Já naučím je, jak vás poslat někam,
s vašimi kecy a i s povely.
Před zmetky jako vy já nepoklekám,
s vámi jsme jenom k válce dospěli.
Já učím je jít cestou, jakou zvolí,
ne, tou, co vede propaganda, klam,
kde zahrabou pak v poli kohokoli:
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Radši se s nimi někam dobře schovám,
než udělat z nich vaše rohože.
Tak radši vám to zopakuji znova.
Proč nesnáším vás? Inu, protože:
Náš život křehký je – a velmi krátký,
nato aby měl sloužit vašim hrám:
Proto nerodí syny jejich matky.
Ne, já své syny nedám vám.
Ne, já své syny nedám vám.
Německý písničkář Reinhard Friedrich Michael Mey napsal již v roce 1986 text „Nein, meine Söhne geb' ich nicht“ (Ne, své syny nedám), který nyní ve spolupráci s dalšími umělci nahrál v nové verzi: Velmi burcující se silným mírovým apelem.
Dne 18. července 1934 vydal v Přítomnosti Karel Čapek stať nazvanou Intelekt a demokracie, v níž píše: „Dovoluju si tvrdit, že s osudem intelektu je spojen osud demokracie.“
S tímto výrokem lze polemizovat. Z historie máme celou řadu příkladů, kdy relativně vysoká lidská inteligence šla ruku v ruce s těmi nejhoršími a nejbestiálnějšími zločiny. Průměr 21 nacistických vůdců činil 128, což je o 28 bodů více, než měl tehdy průměrný člověk (Průměrné IQ tehdy odpovídalo hodnotě 100. Dnes se průměrné IQ pohybuje kolem hodnoty 104).
Rovněž je třeba uvést, že se Karel Čapek až nekriticky vzhlížel v modelu imperiální Velké Británie (mnohé zejména asijské země by mohly vyprávět své), kterou obdivoval až nekriticky. Paradoxně v její imperiální politice se vzhlédl právě A. Hitler – a hodlal ji napodobit.
Odmyslíme–li si roli inteligenčního kvocientu, je zde další pojem – moudrost. Moudrost a demokracie by se podle mého rýmovaly mnohem lépe, než demokracie a intelekt. Problém nastane při definování moudrosti, o níž by se měla demokracie za všech okolností bezpodmínečně opírat. Moudrost by se měla vždy skládat ze dvou složek: Z poznání – a ze zkušenosti. Obojí má však své limity. Poznání každého jedince je velmi omezené – a podobně je tomu i s jeho zkušenostmi. Přejdeme–li k poznání kolektivnímu, nevyhneme se důležitému faktoru v podobě generační kontinuity v předávání zkušeností a vědomostí. Jestliže je tato kontinuita v nějakou fázi vývoje přerušena, nastává ve společnosti zlom s neblahými následky. Přesně tímto syndromem podle mého česká společnost v současnosti velice trpí.
Karel Čapek napsal: „Selhává–li intelekt, dostanou se k slovu ty druhé síly; i bude civilizovaný národ zpívat veselé písně o krvi, která poteče s nožů; národy a davy budou vedeny lidmi, kteří lépe než jiní dovedou vzbouzet vášně; a protože, jak známo, se různé vášně nemohou navzájem domluvit, může to dopadnout... ještě hůř, než si doposud dovedeme představit...“
„Veselé písně o krvi“ bohužel současný svět zpívá na plné pecky. Jako příklad uvedu fašistickou party v Plzni pořádanou na oslavu masového vraha Bandery. To je ovšem jen špička ledovce. Mainstreamová média se předhánějí v proválečné rétorice stejně jako vládní politici. Pokud někdo přednese jakkoli logický argument proti, je těmito médii i politiky ostrakizován, zesměšňován a napadán. Takové jednání rozhodně nelze označit za demokratické.
Nespoléhejme se na vysoký intelekt – ten nás totiž často dovede k plnění těch nejzvrácenějších povelů. Vysoké IQ je výsadou mnoha manipulátorů – a manipulace v žádném případě nemůže být pokládána za atribut demokracie.
Naučme se za demokracii bojovat – a to tak, že budeme bojovat za diskusi, poznání a přemýšlení nad poznaným, čemuž se říká pochybnost. Tím se dostávám k dalšímu pilíři, bez kterého podle mě demokracie není realizovatelná. Shrňme si tedy tyto sloupy, které se nám v současnosti za silného hřmotu povážlivě hroutí k zemi: Generacemi předávaná zkušenost, stále se prohlubující poznání, pochybnost o dostatečnosti takového poznání – a z toho plynoucí diskuse. Máte–li pocit, že nic z výše jmenovaného se v současném mediálním a politickém diskursu nevyskytuje, jde patrně o nejvýmluvnější shrnutí stavu naší současné „demokracie“.
